Kdo je Petr Daniel

Proč fotografuji? Takto jsem si otázku nikdy nepoložil, protože jsem to považoval za poslání. Když člověk má dar malovat, tak maluje a po důvodech se málokdy ptá; když se neprosadí, tak je později zapomenut, a když se prosadí (ať už kvalitou nebo marketingově), tak teprve po příčinách začnou pátrat kunsthistorikové, aby našli co nejbizarnější vysvětlení i originální souvislosti.

Takže pátrat po důvodech by nebylo snadné, zato co fotografuji, se mi zdá být jasné. Když teď pominu barevnou fotografii, o které se domnívám, že je samostatným oborem, tak fotím především lidi v jejich přirozeném prostředí, pokud možno bez přípravy a podle Henri Cartier-Bressona bez zasahování do děje. Fotografie má tu úžasnou vlastnost, že je pravdivá, a krom toho méně úžasnou – totiž prchavost okamžiku. Když se podaří správně zachytit onen prchavý okamžik a všechno zapadne dohromady, může vzniknout dobrá fotografie, a to mi na fotografování připadá úžasné. Někdy člověk uvidí onen prchavý okamžik a jenom ho založí do paměti (tyto latentní fotografie jsou ty nejlepší, i když musíte být aspoň všímaví, abyste ho vůbec postřehli), jindy zase jste připraven, ale všechno nedopadne, jak má, a jenom zřídkakdy všechno zapadne.

Lidi se snažím fotit vždycky tak, abych se nedotkl lidské důstojnosti a integrity člověka, ale s jistým odstupem a snad i nadhledem na to lidské hemžení na tomto světě. Z tohoto úhlu pohledu pak mohou vznikat fotografie s humorem nebo aspoň s příběhem, s možností domýšlení tohoto příběhu a snad i provokující k zamyšlení. Není snadné to přesně vyjádřit. Krom toho je hranice mezi fotkou dobrou, banální a špatnou velmi úzká a není vůbec snadné se udržet na té správné straně.

- Petr Daniel

 

 

 

 

Antonín Dufek, ke knize Dobrý den Brno:

 
Petr Daniel je profesí stavebním inženýrem, fotografování se však věnuje stále intenzívněji. Hlavní linii jeho tvorby tvoří fotografie, většinou barevné, v nichž se soustředí na výtvarně působivou interpretaci přírodních a civilizačních motivů, vyjmutých z faktických souvislostí. V posledních letech však vytváří také soubory, jejichž vazba k času a místu vzniku je docela pevná. Po souboru 89/98, v němž konfrontoval lidi a hmotnou kulturu minulého a současného režimu, vystavil před rokem Izrael a nyní dokončil „své“ Brno.
 
Kvůli Brnu nejen nachodil kilometry po jeho centru a periférii, ale také šplhal po střechách a létal balónem. Kniha, kterou nakonec sestavil z mnohonásobného množství fotografií, představuje v jeho díle důležitý krok k tvorbě, která nepřestává být osobní a přitom dokáže respektovat jak dosavadní tradici zobrazování měst, tak konkrétní místo a objekt, a v neposlední řadě světlo, propůjčující skutečnosti dočasný vzhled a fotografii její obrazové složky.
 
Zhruba století dlouhá tradice knih o městech začala zobrazováním urbanistických útvarů a památek. V druhé polovině minulého století se fotografové přibližovali lidem, zvěčňovali především život v ulicích, a tradiční zobrazování architektury bylo vnímáno téměř pejorativně. Tato doba už je za námi a Petr Daniel si to dobře uvědomil. Lidé z jeho fotografií nezmizeli, ale jsou obvykle reprezentanty dobových obyčejů a fenoménů. Podstatnou část svého úsilí věnoval hmotné kultuře, sugestivně zdokumentoval většinu staveb, ulic a náměstí, a dalších míst, bez nichž si lze Brno stěží představit. Nebylo lehké navázat na zavazující práci předchozích fotografů, především Miloše Budíka, Karla O. Hrubého, Viléma Reichmanna. Danielovi pomohlo to, že – snad i díky svému povolání – dobře chápe strukturu a charakter jednotlivých staveb, a dokáže vypozorovat, které osvětlení stavbě sluší, a které ji naopak hyzdí. Kromě toho, že kniha zobrazuje dnešní Brno, obsahuje i mnoho neznámých záběrů notoricky známých lokalit. Důstojně navazuje na dosavadní tradici zobrazování Brna.
 
 

Ludvík Kundera, při zahájení výstavy zátiší v Lysicích 31. 8. 2002:

 
Fotograf Petr Daniel na sebe upozornil poměrně nedávno albem s halasovským názvem Dobrý den Brno, rozměrnou knihou, která úhlavní město Moravy neoslavuje, neidealizuje, nýbrž s lyrismem silně prosyceným ironií, ba sebeironií, svérázně komentuje a nijak neskrývá, že v bohatě zalidněném a měnlivém městském území černobíle zálibně zachycuje takzvaná nenáležitá, „náhodná“ setkání podle vzorce kolo – krokodýl – radnice. Brněnskému úsilí, začasté při snímcích z balonu, dosti ošemetnému, předcházela cestovatelská epizoda z Izraele, dosvědčující především fotografův bystrozrak s vyzněním obecně politickým. Pak zaujala výstava souboru nazvaného číselně, totiž 89/98. Název je jistěže žertík, za nímž se nijak neskrývá fotografická konfrontace vybraných scén z totalitního režimu se svobodným, byť všestranně komplikovaným údobím vysněné svobody a vstupní tápavé demokracie. Tomu minulému patří černobílé snímky, tomu novému fotografie barevné. Petr Daniel se tu projevuje jako dokonalý profesionál s vyvinutým smyslem pro humor.
 
Můžeme tedy mluvit o třech Danielových etapách: osvědčil se jako zahraniční reportér, jako českomoravský fotograf-historik na rozhraní dvou epoch a za třetí jako básnivý fotoglosátor svého brněnského rodiště, města, v němž žije a pro něž má vyzkoušené oko.
 
Dnešní výstavou načínající čtvrtou etapu se Petr Daniel představuje jako lyrik, precizní lyrik uhranutý atmosférou, kterou vytvářejí věci, důvěrně známé a přesto trvale objevované podomácké věci, ale souběžně i fantazijně vzněcovaný lyrik s jemným smyslem pro okolní přírodní dění ve věčné střídě ročních dob.
 
Zmíněné věci, velmi soukromé, velmi intimní, volají téměř po letmém výčtu motivů. Jsou to například brýle, žehlička, šaty na věšáku, osuška, láhev, svícen, jahody v kalamáři,… Takovéto motivy prezentuje Petr Daniel zcela věcně tam, kam patří: na stole, na židli, na skříni, před oknem… Vznikají zátiší, fotografická zátiší. České slovo zátiší, tedy svět za tichem, je myslím mimořádně básnivé, ale i přesné. Vladimír Holan vymyslel jeho variantu: záhřmotí. Francouzi mají pro zátiší termín nature morte, tedy mrtvá příroda, kdežto Němci Stilleben, slovo, v němž se ticho spájí se životem. Obě slova naznačují širé, ne-li absolutní rozpětí. Obhlížejíce zátiší Petra Daniela jsme – ať chceme či nechceme – rázem hluboko ve výtvarném umění, a to v poloze tuze náročné. Malíř Emil Filla před málem devadesáti roky napsal trvale pozoruhodnou větu: „Ve vývoji malířství leží zájem o námět zátiší na konci dráhy určité formové vůle.“ Věta zní trochu starobyleji, i opakuji: „…na konci dráhy určité formové vůle.“ „Na konci“ znamená: v soustředěné dovršenosti v myšlení i v práci. Slovo „formové“ či formální je klíčové slovo všech umění jakožto úsilí o tvar, o kompozici, o formu, úsilí tvárné. Patří mezi nesmyslné paradoxy minulého století, že ze slova formalismus, zaklínacího pojmu, se stala nadávka, by hřích, ba prokletí, ba zločin.
 
Nechci touto trochu se rozběhnuvší miniúvahou podsouvat ctěnému publiku mínění, že Petr Daniel je fotograf takříkajíc malířský. Obecným výtvarným zákonitostem se však dobrá fotografie nemůže vymknout. A je koneckonců lhostejné, zdali v oleji, reliéfu, kresbě, grafice či fotografii. Četné květiny na zátiších Petra Daniela, motiv až klasický, se mění v rafinované hry, sou-hry světla a tmy; stíny rostlin, svět stínů!, pak myslím patří k obzvláště svébytnému tvarosloví autora našich zátiší. Do hry tu vstupuje barva – v té paletě fascinují světlé sieny přes oranžovou po názvuky červené. Na váze či na sklenkách se fragmentárně odráží okolní svět, náznak okna je vstupní, ale především motiv židle, opět zhusta fragmentární, přímo sugeruje atmosféru soukromí a souladu.
 
Jiný je svět velkých fotografií na stěnách této místnosti. Velkých obrazů! Neboť technika nerozhoduje, rozhoduje estetický účin, jeho novost, jeho emocionalita. Do světa těchto prací vstupují živly: deště, bouře, vítr, šero, tma. Zároveň nadvláda jedné barvy s východiskem hlavně zeleným a modrým. Není tu už rozdíl mezi světem konkrétním a abstraktním. Monochromně zelený obraz může být věrným zpodobením brněnské přehrady jako sonátou o zelené, to jest o přírodě, o loukách, o lesích. Modrá každodenní pokroucenost s motivy drátů a pletiva nadhazuje úvahy o přednostech či zhoubnostech civilizace, ale navozuje někdy – snad i – hudebnost zvláštního druhu. „Sonáta modré“, dalo by se říci. Nebo: „Adagio při západu slunka“. Živly listí, dech listopadu. Záclony, závěsy – a hned otázka: Jaký svět za nimi? Fantastický život plechů v rozličném osvětlení a se vzdálenými náznaky figur, vidin, fantomů. A dalo by se „básnit“ dál… Snažil jsme se jen o skromný „návod“.
 
Neboť nové práce Petra Daniela mají zvláštní dar: ponoukají. Ponoukají, a to do rozličných směrů. Zátiší do duše člověka, člověka dnes. Obraty – skrze živly – do světa naší zeměkoule. Jsou to otevřená, podivuhodně otevřená výtvarná díla. Vstupte, dámy a pánové, do jejich světa s myslí nezatíženou tím, co znáte, s čistýma očima, s hlavou nakloněnou k příběhům, které se odehrávají za tichem, za hřmotem, za chaosem našich dnů.